Home
Předchozí ročníky
Zakládací listina
Galerie
plk. Josef Balejka
plk. František Loucký
Další osobnosti
Kontakty
Fórum

Zasloužilý vojenský letec, plukovník letectva
Josef Balejka


* 4.3. 1917
7.7. 2004

Životní osudy válečného letce:

Protože se mu létání líbilo, využil příležitosti, kdy československá armáda vyhlásila akci k získání tisíce pilotů z řad mladých chlapců. Přihlásil se do pilotní školy - Masarykovy letecké ligy v Užhorodě. Matka mu dala před cestou medajlonek Panny Marie Svatohostýnské, aby ho ochraňoval. Za půl roku získal diplom sportovního pilota. Poté narukoval na Slovensko do Piešťan ke 3. leteckému pluku, kde se naučil pilotovat školní vojenská letadla. Začátkem roku 1938 byl odvelen do stíhacího kurzu do Prahy ke 4. leteckému pluku. Zde létal se stroji Avia 33 a Avia 122 a také s Avií 504. Krátce nato se vrátil do Piešťan. 14. března 1939 byl vyhlášen Slovenský štát a všichni Češi museli ze Slovenska odejít. Byl převelen do Prostějova. O den později však byl vyhlášen protektorát, a tak musel s létáním přestat. Vrátil se zpět do rodných Valašských Klobouk.

Protože chtěl bojovat proti fašismu, plánoval odejít do Polska. "U kříža" se rozloučil se svou milovanou Aničkou a vyrazil na kole za svým kamarádem, který bydlel poblíž polských hranic. První pokus se nezdařil - dostal se sice s pomocí neznámé dívky na druhou stranu, Poláci ho ale vrátili zpět na Moravu. O měsíc později se o přechod hranice pokusil znovu. Tentokrát s kamarádem Oldřichem Hlobilem a byli úspěšní. Zůstali spolu s dalšími českými letci ještě několik dní ve městě Szumbarku. 20. června odjela celá skupina autobusem do Českého Těšína a odsud vlakem do Krakowa.

Mnoho Čechoslováků se rozhodlo přihlásit do francouzské cizinecké legie. Mezi nimi byl i Balejka. Odjeli do Gdyně, odkud je měla do Francie přepravit loď. Z Varšavy však přijeli do přístavu dva vysocí důstojníci, kteří žádali, aby českoslovenští piloti neodjížděli, ale přihlásili se do polského vojenského letectva. Hrozili, že pokud tak nikdo neučiní, nepustí nikoho z transportu na loď. V Polsku se tedy rozhodlo zůstat třináct Čechoslováků.

Přeškolení na polské stroje probíhalo v Deblíně. Jednalo se o zastaralé letouny - Potez XXV A2, RWD 8 a PWS 26.

Dne 1. září 1939 napadla Polsko německá vojska, 17. září začal z východu postupovat Sovětský svaz. Moderní německé letouny zničily většinu polského letectva už na zemi. Zbylé zastaralé stroje se nemohly s německými stíhačkami ani utkat. Piloti v nich mohli provádět pouze pozorování nebo nanejvýš shazovat ruční granáty na německé kolony. Dokonce i benzín si museli piloti obstarávat sami.

Po neustálých přeletech se původní jednotka rozdrobila a Balejka tak zůstal jen s Josefem Františkem, Matějem Pavlovičem, Vilémem Košařem a jejich velitelem Polákem Zbigniewem Osuchowskim. V této sestavě zůstali až do porážky Polska. Československý čtyřlístek pokračoval v boji spolu i v Anglii.

Pan Balejka vzpomíná ve své knize:

Stalo se to 16. září 1939 ve východním Polsku blízko Trojanowa. Přistáli jsme u jedné menší vesnice a rychle ukrývali naše letadla na kraji lesíka. Bylo horko, a tak jsem ze sebe shodil vojenskou blůzu a jen v košili sekal větve na zamaskování strojů.
Najednou vidím, že k nám přijel na statném koni sedlák, který ještě před chvílí oral nedaleko nás. Obrátil se na našeho velitele: "Pane poručíku, viděl jsem takového mladého chlapce, který se skrýval v trávě, a když jste přistávali, tak vás pozoroval dalekohledem a zapisoval si něco. Potom se zvedl a nyní jde do vesnice." Poručík se zeptal, kdo z nás umí jezdit na koni. Když nikdo neodpovídal, přihlásil jsem se já. Ani nevím proč. Na koni jsem seděl jen několikrát v dětství a ten přede mnou, který byl před chvílí vypřažen z pluhu, byl tažný kůň, ne jezdecký, a neměl samozřejmě ani sedlo. Pospíchal jsem. Proto jsem si už neoblékl blůzu, jen revolver jsem si zastrčil za pás kalhot. Kůň mě kupodivu poslouchal, a proto jsem muže, který šel po polní cestě, brzy dostihl. Předjel jsem ho a on, protože ve mně bez uniformy nepoznal vojáka, mi ještě zamával. Pár metrů před ním jsem seskočil z koně a namířil na něho revolver: "Ruce vzhůru!" Bez odporu se vzdal. Prohledal jsem ho a našel dalekohled, německou pistoli a pod kabátem ukryté pouzdro s mapou, náčrtky a zápisky. Bylo jasné, že se jedná o vyzvědače. Vyzval jsem ho, aby šel přede mnou do vesnice. Jednou rukou jsem na něho stále mířil a druhou táhl za sebou koně, který již byl starý a předchozí jízda se mnou ho zcela vyčerpala.
Když jsme došli do vesnice, začal hned na malém kostele vyzvánět zvon, který svolával místní obyvatele. Ti nás záhy obklopili. "Tady máte německého špiega. Chytil jsem ho a teď vám ho předám," řekl jsem velmi nedokonalou polštinou, ve které převládala česká slova. To však byla chyba. Všichni poznali, že nejsem Polák. Můj zajatec toho okamžitě využil a spustil jejich dokonalou mateřštinou, že ne on, ale já jsem německý špeh, vždyť neumím ani polsky. Několik okolostojících na mě hned skočilo. Chlapi mi vykroutili z ruky revolver a vzali také ostatní věci, které se pro ně staly důkazem, že jsem opravdu nepřátelským vyzvědačem. Všichni byli velice rozčilení a stále křičeli: "Pověste ho, Švába!" Mnou zajatý Němec se zatím ztratil v davu a vytratil se z vesnice. Křičel jsem, že jsem český pilot, který jim pomáhá v boji proti nacistům, že je nás více a přistáli jsme nedaleko jejich vesnice, a když tam zajdou, tak jim můj velitel, Polák, potvrdí má slova. Oni mě však ani neposlouchali. Jeden z mužů zavolal malého chlapce a poslal ho domů pro provaz. Svázali mně ruce a dovlekli mne ke košaté lípě, která stála před jedním statkem na poněkud vyvýšeném místě. Na provaze udělali smyčku, kterou mi utáhli kolem krku a druhý konec provazu přehodili přes silnou větev stromu.
Naštěstí jsem dostal spásný nápad. Žádal jsem, aby mi dovedli kněze, abych se ještě před smrtí vyzpovídal. Poláci jsou velmi zbožní lidé, proto mně vyhověli. A já tak opět získal naději. Říkal jsem si, že kněz je přece inteligentní člověk, který pozná, že jsem Čech a ne Němec, nebo alespoň pošle někoho k lesíku za vesnicí, aby zjistil, zda jsou tam letadla a moji kamarádi. Když přišel pomalým krokem, v ruce držel Bibli a kolem zápěstí měl omotaný růženec s křížkem. Pokřižoval se a začal mi vyčítat, že jsem se stal vyzvědačem a přináším zlo místním lidem. Také on mi nechtěl věřit, že jsem Čech. Domníval se, že se jen tak vymlouvám, abych si zachránil život. Myslel jsem, že je vše ztraceno. Vzpomněl jsem si na rodnou vlast, na maminku a naráz také na medajlonek s Pannou Marií Svatohostýnskou, který jsem od ní dostal a stále nosil, aby mě chránil. Upozornil jsem na něho kněze. Ten uvolnil oprátku na mém krku, rozepnul mi košili a prohlédl si medajlonek. Přečetl si také nápis, který byl na něm vyrytý: "Panno Maria, oroduj za nás." Jakmile si přečetl tato česká slova, uvěřil mi. A téměř okamžitě dojel do vesnice polský četník. Od rychlé jízdy byl celý zpocený, stejně jako služební pes, který běžel vedle jeho kola. Četník rozhrnul dav vesničanů, postavil se vedle mě a začal vysvětlovat, že se jedná o omyl. Že viděl přistávat naše letadla, rozjel se k nim a poručík Osuchowski ho poslal za mnou, československým pilotem polského vojenského letectva. Poláci mě okamžitě rozvázali, začali mě líbat a velice se omlouvali za své předchozí jednání. Doběhli k letadlům také pro mé bojové druhy. Večer pak byla na moji i jejich počest uspořádána v obci velká slavnost spojená s bohatou hostinou.

Nicméně bojové akce byli úspěšné, o čemž svědčí skutečnost, že 19. září vyznamenal generál Kuleza Josefa Františka, Matěje Pavloviče a také Josefa Balejku Polským válečným křížem. Válka však měla rychlý spád. 22. září 1939 museli odletět do Rumunska.

Po několika dnech se pěšky dostali do Bukurešti. Zde s pomocí krajanky získali pasy a v největším rumunském přístavu Constanta nastoupili na loď Dacia. Pluli přes Bospor a Dardanely do Athén, Alexandrie, Haify a do Bejrútu. Zde byli nuceni zůstat v kasárnách francouzské cizinecké legie, jelikož se již v Polsku zavázali svým podpisem do ní vstoupit. Nikdo z pracovníků našeho zastupitelství nebral na vědomí, že je tohoto slibu zprostil podplukovník Ludvík Svoboda na základě jejich odchodu k polskému letectvu. Po týdnu se nalodili na francouzskou nákladní loď. Trasa vedla přes Haifu, Alexandrii, kolem Malty do Marseille, kde pokračoval jejich základní vojenský výcvik. Naštěstí zasáhla náhoda a díky jednomu polskému seržantovi byli čtyři Čechoslováci z fr. cizinecké legie propuštěni. Stali se členy polské letecké jednotky v Le Bourget. Museli se ale nejprve v Lyonu přeškolit na francouzské stroje.

Už v březnu se Balejka na čas rozešel se svými přáteli. František odešel k belgické hranici, Pavlovič do Mompelier, Košař byl odvelen přímo do Anglie, kde se začínaly formovat polské perutě v rámci RAF, a Balejka odjel do Cazauex. Zde zalétával letadla, která se tu vyzbrojovala. Odsud se dostal do Bordeaux a
18. června se nalodil na menší polskou loď Grozow, která doplula až do jihoanglického Falmouthu. Tady se znovu setkal s Františkem a Pavlovičem. Nasedli do vlaku a ten je zavezl až do skotského Glasgowa. Po nějaké době byli odtud přepraveni do Blackpoolu, kde už na ně čekal Vilém Košař. Později byl právě Košař převelen k 302. a Josef František k 303. peruti.

Přišel srpen 1940 a nad celou Británií se rozpoutala velká letecká bitva. 303. stíhací peruť se sformovala 2. srpna na letišti v Northoltu nedaleko Londýna a postupně se z ní stala jedna z nejslavnějších stíhacích jednotek. Balejka se do ní dostal až v březnu 1941. To už v ní nesloužil Josef František, který zahynul 8. října 1940, ani Vilém Košař, jenž rovněž padl o měsíc později. Bohužel 21. dubna Josefa navždy opustil i Matěj Pavlovič, který padl v leteckém souboji nad Le Tourquet. Balejka tak zůstal mezi Poláky sám.

V květnu 1941 se mu stala zvláštní příhoda. Když se ráno spolu s perutí vracel z bojové akce, v dálce uviděl osamělé letadlo, a tak se za ním pustil. Jednalo se o Focke-Wulf 190. Nemohl ho však dohonit, a proto se chtěl vrátit ke svým. Peruť ale nikde neviděl. Po chvíli pátrání spatřil devět letadel a zamířil k nim. Ke své hrůze však zpozoroval, že se nejedná o spojence, nýbrž o německé Messerschmitty 109 F se stejně okrouhlými křídly jako Spitfire. Jediná záchrana spočívala ve střemhlavém letu maximální rychlostí. Letoun se začal třást. Když se ozvala velká rána, Balejka chtěl letadlo vybrat, jenže kormidla byla zablokovaná. Vší silou se pokusil páku přitáhnout k sobě, avšak vše bylo marné. Cítil pot na zádech, silný tlak krve v tepnách a začal krvácet z nosu a uší. Myslel si, že je konec. Poslední, co si pamatuje, bylo, že vytáhl medajlonek s Pannou Marií Svatohostýnskou, políbil ho a řekl: "Prosím tě, pomoz mi!"... Když se znovu probral, nevěděl, jestli žije nebo už je po smrti. Teprve když se štípl do ruky a rozeznal kanál La Manche pod sebou, uvěřil, že žije. "Hlavou mi proletěla myšlenka, kdo vybral letadlo z loopingu, když já jsem výškové kormidlo nedržel v ruce, pouze medajlonek a dodnes si to nedovedu vysvětlit, pouze věřím, že to byla Panna Maria Svatohostýnská, která mě zachránila." Srovnal letoun do normální polohy a zamířil k Anglii, kde přistál na nejbližším letišti. Zatímco mu doplnili palivo, umyl si krev z obličeje a snažil se, aby nikdo nepoznal, že neslyší. Brzy přiletěl na své domovské letiště v Northoltu. Zde po přistání mechanici zjistili, že křídla jsou zcela pokroucená, plech je zvlněný a nýty jako by byly usekány. Letoun byl rozebrán a poslán do továrny, aby tam zjistili, kde je třeba pro extrémní situace stíhačku zdokonalit. Pro Balejku však měla tato příhoda jiný důsledek - bylo mu zakázáno létat do výšek nad 4000 metrů, protože by zase začal krvácet. Byl proto poslán do anglické letecké školy v Louth u Lincolnu, kde učil nováčky vzdušným soubojům.

V dubnu 1944 na žádost ppl. Dudy z československého ministerstva v Londýně dobrovolně odchází k 311. peruti. Byl přeškolen na čtyřmotorové Liberatory a stal se druhým a posléze prvním pilotem těchto bombardérů. Úkolem perutě bylo hlídkovat nad mořem kolem britských ostrovů, v době invaze pak zajišťovali ze vzduchu transportní lodě v průlivu La Manche. Od 9. srpna 1944 až do konce války sídlila peruť na letišti Tain. Operovali nad Biskajským zálivem a ničili německé lodě a ponorky. V této době byl Balejka nadporučíkem.

Po skončení války a vyhlášení míru se Balejka vrátil do Československa. Bylo to v září 1945, kdy po více než šesti letech opět přijel do Valašských Klobouk. Asi o měsíc později za ním přicestovala i manželka Irena, kterou si vzal už v říjnu 1941. V březnu 1946 se ale oba rozhodli vrátit zpět do Anglie, protože se začala měnit politická situace u nás a obávali se komunistického puče. Ještě před odjezdem však Irena onemocněla. Ukázalo se, že se jedná o tyfus. Žádný lék nepomáhal, a tak Balejka poslal telegram své matce, aby poslala svatohostýnskou vodu. Dal jí napít a ona se druhý den uzdravila. Lékaři tento obrat označili za zázrak. V prosinci 1946 Balejka obdržel propuštění z letectva, a tak konečně mohl odjet do Anglie.

Dva roky žili s manželkou v Blackpoolu. Pak získal Josef místo dopravního pilota v Britské Guayaně v Jižní Americe a Irena odjela do Austrálie, kde žije dodnes. Balejka se do Československa znovu vrátil až roku 1975, kdy získal československé vstupní vízum. Poslední léta svého života strávil v rodných Valašských Kloboukách se svou druhou manželkou. Byli jsme poctěni, když svolil, aby naše modelářská soutěž nesla jeho jméno. On sám se osobně účastnil všech tří ročníků a výrazně svým zajímavým vyprávěním přispěl k pohodové atmosféře. Všem nám bude chybět.

Zemřel náhle ve věku 87 let.

Čest jeho památce.

Při psaní životopisu jsem vycházel především z knihy Pod ochranou Panny Marie Svatohostýnské, kterou napsal plk.let.v.v. Josef Balejka. Druhé vydání bylo realizováno v nakladatelství Lípa - A. J. Rychlík, Vizovice v roce 1995.

© od 2004 Antonín Bačo ml.